industriální společnost Hlavním zájmem společenského myšlení devatenáctého století bylo identifikovat povahu industrializace a sledovat její společenské a politické ůčinky. Pro některé společenské teoretiky byl pojem industriální společnosti ůstřední, především pro SAINT-SIMONA a Herberta SPENCERA. Termín byl však užíván všeobecně, přičemž tomuto obecnému chápání dali konečnou podobu další myslitelé, používající k označení modernity odlišnou tenninologii: Adam SMITH hovořilo °lchodní, COMTE O positivní a MARX o kapitalistické společnosti.
Za hlavní rys industriální společnosti bylo považováno zaměření na materiální produkci. Ze SKOTSKÉHO OSVÍCENSTVÍ vyšla teorie, že společnosti jsou rozlišitelné podle charakteristických způsobů výroby a ekonomického života. Nebyl to však pouze nový způsob výroby, který podle této teorie vymezoval novou industriální společnost, ale nový sociální imperativ - růst materiální produkce; a pokud byly hledány kontrasty se společnostmi minulými, byly nalézány v alternativních společenských cílech - ochraně politických hierarchií a dosažení vojenské převahy. Nový sociální imperativ i očekávání jeho naplnění byly vnímány jako produkt industrializace. Tento proces byl zkoumán prostřednictvím diskuse o dělbě práce, trhu, racionalitě a mechanizaci.
Ideu dělby práce vnesl do centra společenské rozpravy Adam Smith. Dělba práce ve smyslu dělby produktivního ůsilí mezi městem a venkovem a mezi různými profesemi je podle něj charakteristickým rysem všech rozvinutých ekonomik. Zvláštní forma dělby práce přinesla ve své době prudký rozvoj výroby: výroba artefaktů byla rozbita do jednotlivých mechanických ůkolů, které mohly být pak zadány různým pracovníkům. Připisování ekonomického růstu této formě dělby práce se stalo běžným tvrzením společensko-ekonomického myšlení, jež nejvýrazněji akceptoval Marx.
Rozvinutí pojmu trhu a analýza tržních operací byly hlavním cílem a ůspěchem KLASICKÉ POLITICKÉ EKONOMIE. Za ůstřední charakteristiku industrializace byla považována expanze trhu, chápaná jako nevyhnutelný důsledek dělby práce. Základem výměnné ekonomiky byl podle Smitha přirozený sklon k výměnnému obchodu a směně. A čím větší je specializace výroby, tím rozsáhlejší a složitější jsou tržní operace. Všeobecně se tento proces pokládal za společensky prospěšný, protože trh představuje kontext, v němž jsou činy konané ve vlastním zájmu koordinovány k vzájemnému užitku.
Třetím charakteristickým rysem připisovaným industrializaci bylo tíhnutí k racionalitě a vědeckosti. Víra ve vědu jako motor společenského POKROKU, zděděná z osvícenství, se zakládala na řadě očekávání - vědecký pokrok přinese pokrok technický; povzbudí růst morálmll0 konsensu, který podepře nebo naopak nahradí rozpadající se křesťanské jistoty; pomůže zracionalizovat organizaci výroby.
Právě v technickém rozvoji byl postupně stále více spatřován hlavní přínos vědy, a za další obecný rys industrializace a mechanizace výroby začalo být považováno zvláště využívání nových zdrojů energie. V tomto kontextu se měnilo i pojetí funkce kapitálu jako faktoru produkce - nyní byl vnímán spíše jako zajištění výrobních kapacit a strojil než zdroj příjmů.
Jaké jsou všeobecné společenské důsledky industrializace? Na tuto otázku byly předkládány dvě odpovědi. První, převládající v socialistickém myšlení, tvrdila, že to, co bude v posledku určujícícím, nebude industriální charakter společnosti, ale převažující model vlastnických vztahů. K vlIli nesmiřitelnému konfliktu zájmů mezi kapitálem a prací bude hlavním rysem kapitalistické společnosti třídní konflikt. Nicméně i Marx viděl v industrialismu protikladné tendence; jedním z nejostřejších rozporů kapitalismu byl přece rozpor mezi společenským charakterem výroby a individuálním vlastnictvím. Právě tato tendence byla zdůrazňována v alternativní odpovědi, která viděla novou společnost jako utvářenou především svým industriálním charakterem, který identifikovala jako v podstatě kooperativní a konsensuální. Teoretikové industriální společnosti předvídali společenský konflikt, který bude rysem přechodu mezi starším a novějším společenským řádem. Ricardovští ekonomové skutečně explicitně vyznačili bojovou linii mezi půdou na jedné straně a kapitálem a prací na straně druhé. Byla ale zdůrazněna také totožnost zájmů kapitálu a práce. Další aspekty industrializace povzbuzovaly kooperativní a společenskou harmonii. Industriální dělba práce zesilovala vzájemnou ekonomickou závislost jednotlivců, tříd a podniků, což zpětně povzbuzovalo ducha spolupráce. Tržní ekonomika závisela na soutěži, ale ekonomická soutěž, na rozdíl od politického soupeření, byla v podstatě mírumilovná a nenásilná. Trh byl zdůrazňován spíše jako systém svobodné směny než jako aréna, v níž se soutěží; trvalé spojení volného obchodu a pacifIkace mezinárodních vztahů se opíralo právě o tento důraz.
Mírumilovný charakter nového řádu se ukazoval v protikladu, do kterého Saint-Simon a Spencer stavěli militaristické a industriální společnosti. Slábnutí válečnického ducha v souvislosti s rozvojem civilizace bylo obecným tématem myšlení osmnáctého století, nicméně ti, kdo se tohoto tématu chopili, jako Rousseau, Ferguson a Srnith, toho litovali a většinou to považovali za ůpadek. Teoretikové industriální společnosti to však vítali jako pokrok. Minulé vojenské společnosti byly podle nich choré a dekadentní; vznikající společnost podpoří vyšší ctnosti - pracovitost, prozíravost a produktivitu. Minulé společnosti stavěly politickou a vojenskou převahu jako nejvýznamnější zdroj cti: nástup alternativních hodnot výroby bude mít silný ůčinek na stát. ůloha státu ve společnosti zaměřené na kooperativní výrobu bude minimální. ůkol koordinace výrobní aktivity je ůkol manažerský a nebude vyžadovat stát, přinejmenším ne ve smyslu donucovacího aparátu.
S narÍJstállÍm třídního konfliktu a tendence pohlížet na státní intervenci jako na lék společenské a ekonomické desorganizace ztratila tato představa industriální společnosti na začátku dvacátého století většinu své intelektuální působivosti. Pojem byl znovu oživen v padesátých a šedesátých letech v teoriích konvergence, podle nichž se západní a východní systémy budou připodobňovat pod tlakem společné průmyslové organizace.
Konvergence by pak nastala částečně díky narůstající ůčasti státu na ekonomických aktivitách na Západě, ale především proto, že technicky dovednější a vzdělanější pracovní síla a růst blahobytu a pluralismu v ekonomické sféře přinese postupnou liberalizaci a demokratizaci sovětského systému. JL

literatura
Amn, R.: Eighteen Lecture~' on Indu~'11'ial SoÓety. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1967.
Manuel, F.E.: The New World oJ Henri Saint-Simon. Bloomington, Ind.: Notre Dame University Press, 1963.